Myslím si, že každý jedinec má nárok na projev své individuality. Ano, děti se mohou občas zdát nezvladatelné, ale položme si ruku na srdce a zapřemýšlejme z čeho ta nezvladatelnost vzniká. Prvními vzory dítěte jsou jeho rodiče, po určitou dobu vývoje se v rodičích zrcadlí a potřebuje stabilní a dobré vzory. Zároveň ukazovat správnou cestu kudy jít. Pokud se to nevydaří, proč by mělo být dítě trestáno za pochybení u někoho jiného. Jsou mnohá řešení, tak proč proč nevynaložit energii na ty nenásilné. A co se týče učitelů, ti by si zasloužili větší respekt od rodičů. protože právě učitel může být ten kladný vzor, který rodič nezvládl být sám.
Děkuji

Vážený Roberte, děkujeme za Váš příspěvek, úvahu a moudrou argumentaci, která alespoň trochu vyvažuje výsledky anket výše, z nichž radost opravdu nemáme. Přejeme krásný zbytek léta a udržení Vašeho náhledu na toto téma...

No je mně 72 roku skoro nevidim jsem na vozičku tři roky. Chci vám napsát byl jsem u vás v roce 1977 a tehdy ani za soudruhu fizicke tresty nebyly tedy biti bylo ale opravdu kdyš zasloužil a to jen spiše takove simbolicke. Já si stěžovat nemohu ale rád vspominám a dalo mně to hodně do života. Přeci kdyš někoho tehdy poslaly klečet do kouta nebylo zas takove zle a nebo vytaháni za uši a nějaká tá facka ale take jen taková aby se neřeklo. Jsem pro aby se něčim trestalo jinak by pracovnici došly o nervy.

Je trest a trest, samozřejmě zde nemluvíme o týrání a bití, které je přes hranici...
Ale pokud dítě plácnu přes zadek nebo ve vyšším věku "uletí" ruka a dostane facku (ne takovou, že mu hlavu otočím) tak si myslím, že to není nic proti ničemu.
Sama jsem jako dítě někdy dostala na zadek a přes pusu jednou a to zaslouženě a moc dobře jsem si to uvědomovala za co to bylo.
A pokud jsme ve škole dostali přes prsty nebo nám učitel hodil klíče na lavici, vždy to bylo z nějakého důvodu. Dnes jsou učitelé chudáci a v první řadě bych na školách zavedla povinné odevzdávání mobilů na začátku hodiny do kapsářů...např. Sama mám dvě děti tak vím o čem mluvím.

Vaníčková, E.: Tělesné tresty dětí, Grada, 2004

https://navodynapady.cz/co-se-stane-s-psychikou-ditete-pokud-ho-obcas-vychovne-capnete-po-zadku-vysledky-jsou-prekvapujici/

https://www.youtube.com/watch?v=3lVN0IBbf44

https://www.zet.cz/tema/fyzickym-trestanim-deti-se-nic-nevyresi-pouze-ulevujeme-vlastni-bezmoci-rika-psycholog-7144

https://blisty.cz/art/86179.html

https://blisty.cz/art/86180.html

v mých 12 letem moje maminka onemocněla natolik, že pobývala trvale v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Zde zůstala do mých 25 let, kdy jsem ji z léčebny dostala do normálního života. Nikdo v rodině o matčině nemoci se mnou nemluvil. Když mi bylo 17 let, zmlátil mne otec, babička a děda natolik, že jsem se následně pokusila o sebevraždu. Důvodem tohoto tzv. výchovného trestu totiž bylo, že jsem se dovolila sdělit svůj názor na situaci v rodině, která nebyla vůbec přívětivá. Tímto trestem chtěli umlčet tak mou potřebu diskutovat o tom, co se v rodině děje.

Milá Dano, velice děkujeme za osobní příspěvek a přínos k tématu. I pro nás je až strašidelné, jak nám tady vycházejí ankety k tématu fyzických trestů, k nimž se rozhodně nehlásíme a doufáme, že podobná anketa by za cca 20 let mohla vyznít radostněji. Přejeme vše dobré a hodně odvahy ...